Když čelíme brutální kocovině a zdá se nám, že svět je jedno velké filosofické pletivo, jakoby se realita najednou proměnila v surrealistický sen. V těchto bolavých okamžicích našich existencí se ocitáme u zavřených dveří, za kterými leží svět plný každodenních strastí a snad i zasněných vize. Co nás však přivádí k těm velkým myšlenkám a odkud pochází to podivné přesvědčení, že jsme obdařeni intelektem na úrovni velkých myslitelů? Když v sebeobraně saháme po horkém čaji a ibuprofenu, podívejme se na tuto fascinující problematiku blíže.
Probuzení do reality versus filozofická transcendentní kocovina
Všichni to známe. Po náročném večeru se probudíme s pocitem, že jsme právě rozlouskli tajemství vesmíru, když ve skutečnosti jsme si akorát na záchodě ztrhali všechny zbylé neuronové spojení, které naše tělo ještě mělo. Tato fascinace kocovinou sahá daleko za hranice běžné skupinové pitky. Psychologové zjistili, že v momentě, kdy naše tělo prochází detoxikací po zápalu nočního života, zažíváme zvláštní prostor pro introspekci. Možná to má něco společného s nalezením pravdy o našem místě na světě, nebo prostě jen zhoubně přehnanou touhou po nějaké hloubce, než co umí poskytnout reality show.
Zajímavé je, že kocovina zvyšuje hladinu endorfinu, což nás paradoxně vystavuje pocitům euforie, i když nám na stole leží nedojedený hamburger a plechovka piva, která se rozhodla vzpouzet gravitaci spojením se stropem. Tito občasní filosofové s žaludkem na vodě a duší extrémně háklivou na jakékoli myšlenky na sebeobranu začínají rozplétat nitky reality, které se v okamžicích šílenství zdají snadné k uchopení. Jak říkal Nietzsche: „Člověk je to, co se snaží zapomenout“ – což je zvláštně výstižné pro nás, kteří se snažíme zapomenout na odpovědnost a střízlivost, zatímco si navzájem vyměňujeme existence s chaotickými touhami po experimentování.
Pohled na kocovinu z perspektivy umění a existencialismu
Mnoho umělců a spisovatelů našlo inspiraci právě v těchto kocovinových okamžicích osvícení, které se objevují, když chléb a víno je nahrazeno teplým grapefruitovým džusem a energickými prášky. Tajemství spočívá v tomu, co se vlastně děje v našich hlavách, zatímco se snažíme zachytit jakýsi útržkovitý svět alespoň v myšlenkách. Existencialisté by mohli uvažovat, že naše touha po hlubokém porozumění myšlenkám roste právě v okamžicích, kdy se náš mozek ocitne v jakési mlze nejasností, která se uvedla na scénu díky intenzivnímu prolínání alkoholu s hladovostí.
Vidím to tak, že kocovina je vlastně jakýmsi ceremoniálním obřadem, jímž procházíme, abychom odhalili své pravé já. Měli bychom se zamyslet nad tím, co se za těmito momenty skrývá. Odpověď však nebude nikdy jednoduchá, stejně jako je těžké vysvětlit proč se i po pár sklenicích vína cítíme jako Aristotelés, zatímco ranní budíček se vykrucuje jak zmrd a má na většině jeho spoluhráčů svojí frézi. A prostě tak – přiznáváme, že filozofovat mohou i ti, kteří práve dostali přes pusu.
Na tomto pozadí zůstáváme v symbióze s našimi kocovinnými myšlenkami, plní potěšení a s tajuplnými úsměvy na rtech, které nikdo v našem okolí nemůže nikdy jednoznačně rozluštit. Kocovina se tak stává nejen bolestí hlavy, ale i cestou do nitra, jak nás alkohol vábí k sebeobjevování v očividně absurdních podmínkách. Možná by stálo za zamyšlení, že by se naší skupině yuppies celkem slušela naší vlastní existenciální krize v pohodě na gauči s otupělými smysly. Kdo by se vlastně raději pár dny v týdnu nezamiloval do učení, že zlato vykováno je s ohněm bolesti a euforie je tím pravým klíčem k duši moderního chlapa?