Žijeme v době, kdy se zdá, že by se „ne“ mělo stát sprostým slovem. Společnost nás učí, abychom byli stále vstřícní, ochotní a poslušní, což je pro mnohé z nás tradice, do které se zakousli jako pes do starého koberce. Ale co vlastně znamená říci „ne“? Je to snad něco, co by nás mělo děsit, nebo naopak osvobozovat? Jak se zdá, obě tlačítka se nacházejí na stejném ovladači v našem mozku. A tak se pojďme s lehkým úšklebkem a dávkou ironie podívat na to, proč je někdy potřeba prostě říct „ne“ a dát si tím šanci žít život naplno.
Strach z odmítnutí: Nejen dětská nemoc
Není to jen jakéhosi hypermoderního výtvoru dnešní doby – strach z odmítnutí se táhne staletími jako nezvaný host na každé párty. Vzpomínám na časy, kdy se na vesnicích shromáždili sousedé okolo krbu a vyprávěli si, kdo a jak se oženil nebo nevzal. Odmítnutí? To byla smrt! Dnes je to však o něco víc sofistikované. Každý má svůj Instagram, spletený svět prvotřídních filtrů a nesmyslných očekávání. Záleží na počtu „lajků“, což je tichý soud – „Rádio odmítnutí“ – které se pomalu, ale jistě rozehrává.
Zajímavé je, že studie ukazují, že oslovení s velkým množstvím lidí, tedy tzv. crowd effect, má tendenci posílit i naši ochotu souhlasit – myslíme si, že jsme součástí většího celku, což nás paradoxně činí slabšími. Zatímco se snažíme za každou cenu najít místo v davu, zapomínáme na to, že každý hrdina občas potřebuje stát na svém vlastním piedestalu a říci: „Zavolaj si taxi, já jsem v tomhle o víkendu ne.“
Kdo vlastně určuje, co je dobré a co špatné?
Pochybnosti, které se do našeho života vplíží, vytváří pomyslnou záclonu nejasnosti mezi tím, co chceme my a co od nás očekává okolí. To, co je pro souseda příjemné, může být pro nás jako pěst na oko. Nehledě na to, že dnešní trendy se mění rychleji než student na zkoušce. Jak tedy víme, co je vlastně „správné“? A kdo to určuje? Možná odpověď leží v tom, že nikdo a měla by se pohybovat ve volném prostoru, vlastním vesmíru našich preferencí, kde se setkávají nejlepší koktejly se špatnými rozhodnutími.
Každý by měl mít právo na to říct „ne“ bez výčitek. Bez ohledu na to, kolikrát se o nás bude mluvit nebo co si kdo z okolí pomyslí. I když pár jedinců s egoistickým smyslem pro vlastní já se může urazit, my víme, že „ne“ může být v mnoha ohledech nejvíc liberální slovo, které našim životům pomáhá odpadnout od zbytečných tlakoměrů. Lidé, kteří nesouhlasí, jsou ve světě kompromisů jedni z nejsilnějších.
Ráno se probudíme a máme možnost o sobě řídit vlastní pohádku. Chceme život bez stressu a na míru? Tak přestaňme skládat svoje názory na úroveň zbytečných informací. Přece jen – pokud jsme ochotni sjednat místo pro svá ne, proč bychom se měli stydět za to, co chceme? Každý den je novou šancí ozdobit si ho tak, jak sami umíme – a právě v tom spočívá kouzlo naší existence.
Pokud jste si dnes vzali „ne“ na paškál, jděte ven, udělejte si radost a nebojte se postavit na vlastní nohy. Ten, kdo se neobejde bez „ano“, ať už to bude ve vztahu, v práci či při plánování víkendového výjezdu, není člověkem, ale spíše zvířetem v zoologické zahradě, které vyčká na zázrak, aby ho osvobodil od „musím“. Pochybnosti do naší reality názoru a chování patří, ale nezapomeňte – občas k řadě patří hubu zavřít a vědět, kam se chcete skutečně dostat.