V dnešní digitální době se selfie stalo notně populárním, avšak většina lidí netuší, odkud tento podivný trend vlastně pochází. Účastníci naší moderní kultury si rádi dokumentují každou minutu svého úchvatného života, přičemž vztyčený palec, úsměv a pozadí kolem se zdají být nezbytným vybavením pro jakoukoli akci. Když se zamyslíme, co za tímto jevem stojí, pokusíme se odhalit funky pravdy o této zvláštní formě sebevyjádření a jeho kultu osobnosti.
Selfie: Poklad z minulosti, nebo výplod současnosti?
Většina lidí si možná myslí, že selfie jakožto fenomén se zjevil až s nástupem chytrých telefonů, ale myšlenka na sebereflexi skrze obrazovou podobu sahá do mnohem vzdálenější minulosti. V roce 1839, kdy byste jen těžko čekali na selfies na Instagramu, americký fotograf Robert Cornelius vytvořil první autoportrét zkombinovaný s daguerrotypií. Pomalu si tušíme, že lidská touha zapamatovat si sebe sama a svou existenci je hluboce zakořeněna v naší kultuře. Dnes, místo abychom se krčili za plátnem, postavíme se do nejlepších pozic a čekáme na ideální osvětlení, abychom zachytili moment naší naprosté nádhernosti.
Dáváme si hodiny práce na tom, jak vypadáme, abychom nakonec na sociálních sítích poslali obrázek, který nakonec nechá více než pár našich známých v úžasu. A pokud jde o úspěch na Instagramu, podle studie provedené britskými vědci může být vychytaná selfie stejně návyková jako kouření cigaret. Všichni jsme tak v zajetí našich mobilů a snahou doladit dokonalost našich “já” i o půlnoci, což vedlo ke vzniku termínu “selfie reflexní úzkost”. Vždyť kdo by neznal ten stres, když je třeba najít správný úhel?
V těžkých chvílích selfie jako psychoterapie
S nepříznivým počasím a globalizovaným stresem, který nás málem crushne, se selfie staly pro mnohé z nás způsobem, jak si zlepšit náladu. Existuje množství studií, které naznačují, že přidání úsměvu na fotografii nám může zlepšit náladu, vyléčit rány duše i rozjasnit temné kouty naší hlavy. Konfrontace s vlastním obrazem na obrazovce telefonu je často pro lidi lepší než psycholog a jeho noty. Je to jako mít psychologa, který nás nikdy neopustí, otázka totiž nestojí pouze na kvalifikaci, ale také na tom, jak moc se na tu trošku radosti nalepíme.
V prostředí, kde jsou veškeré normy socializace zcela rozmetány, je selfie jakýmsi OTP (One True Picture) pro dnešní svět. Stávají se dokladem toho, že všechno, co děláme, je naprosto úžasné a fantastické. A ačkoli nás k tomuto postoji náš vnitřní kritik občas vrhá do pochybností, cítíme nezbytnou touhu “like” a “share” cizí životy, pokud jsme si zrovna ti nejzajímavější lidé na planetě.
Mohli bychom zdlouhavě analyzovat vliv, který má selfie na naše osobnosti, a přemýšlet o tom, jak na nás působí vnímání krásy a akceptace. Ale co je důležitější, je to, že vytváříme virtuální realitu, která nás spojuje, i když se mnohdy schováváme za tisíce kilometrů od sebe. Tak si dejme selfie, užijme si ten moment a možná, jen možná, je to ten skutečný “carpe diem”, o kterém jsme tolik slyšeli.