Každý den se probouzíme do kolotoče zvuků, pachů a obrazů města, které nás víří v rychlém rytmu. Stres, pracovní schůzky a povinnosti se na nás valí jako lavina, která nedává prostor na zamyšlení. Co když bychom ale na chvíli vypnuli? Pojďme se podívat na to, jak absurdní může být naše každodenní snažení v honbě za úspěchem a jaký nám to dává smysl – nebo spíš nedává.
Zajímavý fakt, který by vás mohl pobavit, je, že průměrný městský obyvatel stráví každý rok více než 120 hodin na cestách do práce a z práce. Pokud bychom toto časové okno vzali jako meta-hra, mohl by se z nás stát profesionální hráč v teorii „kdo vydrží víc“… nebo ne? V této nekonečné smyčce, nesoucí jméno život, si někdy připadáme jako postavy v absurdní komedii, kde žijeme v prostředí post-apokalyptické reality s přidaným nádechem latte macchiato.
Rituály moderního muže
Jak vypadá váš obvyklý den? Ráno se probudíte s pocitem, že musíte zachránit svět. Vylezete z postele, uděláte rituální kávu, nazevřete se do oblečení, které vám ve městě dodává „vzhled úspěšného muže“ a vyrazíte na vlně očekávání. S větrem v zádech pobíháte po městě jako mravenec, ale přitom víte, že po práci čeká chladný nápoj a možná i pár vydařených diskuzí na sociálních sítích. Jak to celé zapadá do, řekněme, filozofie života? Říkáte si, že takhle by to mělo vypadat? Není to nakonec spíš úsměvná, leč tragédie?
Naopak, může to být únik od všednosti. Každý z nás má své osobité rituály – jídlo nabrané v bakerce objíždějící vaše oblíbené křižovatky, zdálky zvonící zvony ze sousední čajovny, které varují před ztrátou chutí a času. Všichni se snažíme najít to „správné“ momentum, v němž se náš život stane smysluplným. Ale čím víc se honíme, tím víc se vzdalujeme od toho, co nás vlastně dělá šťastnými.
Cara diem, nebo co to vlastně znamená?
Odpověď možná spočívá v tom, že „carpe diem“ není jen heslo, ale spíš umění se umět zatraceně bavit i tam, kde byste to nečekali. Zas a znovu dokládající, že život je absurdní divadelní představení, kde vy, jako divák, máte právo zažít emoce sto a jednoho odstínu. Smějete se, pláčete, křičíte a možná, když je na to čas a místo, zažijete ten zlatý moment s přáteli nad šálkem nespálené kávy.
To, co se nesčíselně podobá životnímu vzorci, se rázem mění na východisko pro téměř meditativní zkušenost. Ať už je to osamělý večer s dobrým vínem, nebo paradoxní ukradený moment v parku, právě tyto kousky mi zanechávají úsměv na tváři a pomáhají mi najít smysl uprostřed chaosu.
Jak je tedy možné, že v této absurdní době, kdy nás obklopuje takřka nepřetržitý hluk, najde člověk klid a smysl? Stačí si uvědomit, že ne vždy je třeba vše organizovat a plánovat. Občas je dobré prostě se zastavit, podívat na nebe a říct si, že život je tu od toho, abychom ho prožívali naplno – s úsměvem i bez něj, ale vždy s pokorou k absurditě, která nám v našem „úspěšném“ snažení občas nachystá srandovní překvapení.