V současném světě, kde se městské trendy, kafe s uměleckými latte art a filozofické debaty o smyslu života točí kolem každého rohu, nastává situace, která by klidně mohla být námětem pro novou komedii. Co když se setkají dva naprosto odlišné světy – jeden plný ambicí a touhy po rychlém úspěchu, druhý ukotvený v tradicích a nostalgických vzpomínkách na dobré staré časy? Zajímavé je, že tento mix generací a životních stylů může v jedné kávové šálku přinést celou paletu životních pouček a možná i drobné absurdity.
Yuppie filozofie: Všechno je o image
Yuppies, ti elegantní pánové a dámy v kostýmkách s nejnovějším iPhonem v ruce, mají své vlastní pravidlo: život je hra a oni jsou jejími vítězi. Je to umění žít na maximum, s ničím se nesmíšet a každé ráno se probouzet s myšlenkou „co dneska dokážu?“. Kaffee je pro ně chrámem, kde se vše točí kolem kvality fazolí, baristy a chybějícího laku na nehty. Proto se v kavárnách stávají neohroženými hrdiny, kteří pařili do noci, ale ráno už jdou na řízné jednání. A i když se považují za znalce života, občas se místní podnikatelé musí smát nad jejich příběhy, které začínají slovy „když jsem byl v Silicon Valley…“.
Na druhé straně barikády stojí boomerové, kteří si pamatují dobu, kdy bylo důležité umět pracovat s betonem a ne s aplikacemi. Ti lidé se rádi uchylují k místním kavárnám, aby si užili klidnou atmosféru, zatímco jejich moudrost se potkává s vyplašenými yuppie ambicemi. Právě oni jsou mistři v umění vyprávět historky z dob, kdy se nikdo nezamýšlel nad tím, kolik emodži asi poslal během dne. Nevinně si do kafe dávají cukr, který na sebe při pohledu na trendy alternativy působí jako zjevení z jiného světa. Až dosud by to vypadalo jako poklidné setkání generací, ale pak přichází nevyhnutelný okamžik diskuse o placení.
Kdo to zaplatí, aneb kulturní šok v kávovém království
Jak se blíží okamžik rozloučení, atmosféra je naplněna napětím a očekáváním. Yuppies obvykle berou placení jako povinnost, avšak po pár šálcích espresso se diskutuje o tom, kdo má vlastně platit. „To jsi kávu platil ty minule, tak teď je řada na mně,“ říká ambiciózní mladík a ve svém tónu lze cítit tlak „nového věku“. Na druhé straně boomer se jen usmívá a vytahuje peněženku z doby před internetem: „Drahý chlapče, my jsme platili za barák, ne za kafe! Zkus se mnou vyjednávat o ceně na našich pět štamprletů, které nám tam ti padouši načepují.“
Je to komické setkání, které odhaluje nejen odlišné přístupy k životu, ale také k penězům a hodnotám, které si jako generace nesou. Každý z nich se drží svého pohledu, a co víc, každý si odmítá připustit, že by mohli mít co říct. Není možné se pohnout z místa bez nenávistného pohledu na smíšený účet, kde místo zaslouženého úsměvu přichází známý hrdý pohled „však já v tom žiju léta“.
A přesto, čím déle se díváte, tím jasněji vám dojde, jak moc se jak generace, tak jednotlivci ve svém příběhu liší, a jak se potkávají na stejném místě s vlastním sdělením. Mít rád espresso ve společnosti stejně šílených a krásným lidem, je přece důležitější než marnit náš drahocenný čas na to, kdo zaplatí za to, co už dávno zaplatil čas. Proto, když se příště ocitnete u stolu se slečnou s rokařskou portfoliem a pánem s nostalgickými vzpomínkami, pamatujte: důležitější než to è, je stáhnout se s úsměvem, který nikdy nevyjde z módy.