V dnešní hyperkreativní době se jídlo stabilně posunuje na piedestal umění. Oslava chutí, textur a barev už dávno není jen záležitostí gurmánů a kulinářských mistrů. Dnes se jídlo stává médiem, které nám má co říct, ačkoliv si tím často neoficiálně vyměňujeme názory nad talířem, při skleničce vína nebo při rozjímání nad dezertem. Takže, jdeme na to. Slyšíte, jak to talíř křičí?
Jednou z nejzajímavějších a zároveň překvapivých informací z kuchyňské sféry je, že vůbec prvním kulinářským influencerem byl v 18. století francouzský kuchař Marie-Antoine Carême. Ten se zabýval nejen vařením, ale i estetikou servírování jídel. Jeho smysl pro detail a dokonalost na talíři inspiroval další generace kuchařů a jeho techniky přetrvávají dodnes. Takže příště, až si objednáte to Instagramové jídlo, pamatujte, že váš oblíbený pokrm má kořeny v dobách, kdy způsob přestavění bramborové kaše byl srovnatelný s mistrovským dílem Mona Lisy.
Umění v talíři nebo naprostý chaos?
Městský život je o dynamice a v gastronomii to funguje nastejno. V restauracích, kde se cítíte jako v laboratoři chemie, kde se pokusy míchají s původními chutěmi, to zavání takovou alchymií, že máte někdy pocit, že jídlo je jako pokusy Františka Kafky. Všude kolem nás se snažíme vycházet z konvencí, ale co když jsou ty konvence přesně to, co nás brzdí? Pomocí bylinkových olejů, smetanových pazvuků a tvrdého chleba vzniká výsledná kompozice, která nás nutí se zamyslet, jestli jídlo je skvost umění, nebo zda to celé není jen náhodně poházený salát.
Navíc se rostoucí trend jídla na Instagramu stává vážnější záležitostí, protože kdo by odolal krásné fotografii s hashtagy jako #foodart a #guiltfree? Snímání vašich pokrmů před konzumací se proměnilo v akt důstojnosti, a tak tu máme moudro: čím krásnější fotka, tím víc se na volný víkend cítíte jako umělec. Je to bludný kruh – krmíme se uměním a uměním se živíme.
Kdo má ale na vkus čas?
Ale dost těchto lofty myšlenek. Připojujeme se k konvenčnímu chaosu městské gastronomie, kde je lepší si vzít tu obří hamburgery a chipotle majonézu za kila a nechat se hýčkat. Je to příjemné být prase, když víte, že, na rozdíl od scény na Netflixu, tady nemáte co ztratit. Leckteré z našich oblíbených „fast foodových“ jídel se stalo synonymem kategorie „místo, kde jídlo není art, ale sranda“. A tak, vážení, jděte do toho a nechte se příjemně rozmazlovat.
Na dvě hodiny se nenechte stát otroky zdravé stravy. Pojďte na víkend točit pizzy, ujídat jablečného koláče, nebo popíjet whisky ve whiskey baru, kde vám nikdo nebude vyčítat, že se u místního baru necítíte jako Picasso. Daleko od tabu a haraburdí se však nachází víc než jen chuť. Ano, jídlo je pro nás nějakým způsobem terapeutické a dokáže nám připomenout, že jsme skvělí, když děláme, co milujeme.
Dovolte si uvolnit se a užít si dobré jídlo. Nemusíte být tajní umělci, abyste si dopřáli skvělý kulinářský zážitek. Stačí si užívat okamžik okamžik. A v tom si dáme porci – nebo hned dvě. Protože, upřímně řečeno, jídlo je umění, které nás nutí žít naplno v každé vteřině.