Život v městské džungli je jako sklenice ginu s tonikem. Chvíli se ti zdá, že všechno kolem je příliš chaotické a rozmačkané, ale jakmile se zhluboka nadechneš a dáš si špetku lemonu, připadáš si jako král všech bartenderů. A přesně tak i my žijeme – v neúnavném shonu mezi pracovním stresem a víkendovými eskapádami. Co kdybychom přestali vymýšlet, co je správné, a soustředili se na to, co nás doopravdy baví? Dnes se ponoříme do světa keců, absurdních debat a nezbytného žvástu, který nás drží nad vodou.
Kecy jako forma umění
Je až k nevíře, kolikrát nás úlohy, které se zbytečně zaobírají výskytem pitomých názorů „experta“, donutili neúnavně přemýšlet, jestli vůbec něco víme. Představ si, že některé z nejúžasnějších konverzací vznikly právě v baru, kde se k nám nesly zvěsti o životních nesnaseních David dlaždič a Ivana, majitelka kočičí kavárny. Pravda je, že když se postavíš k barovému pultu a nakloníš se k poslouchání těchto zdánlivě bezvýznamných keců, můžeš se nenápadně zamotat do zajímavějších příběhů než v nejrealističtějším románu. Takže ano, kecání s místními může být mnohdy napínavější než krimi thriller.
Možná jsi už slyšel, že v Mexiku je tradice svatozářových kávových pocitů. Představ si, že sedíš na pláži u krabice s nápojem a klábosíš o politice, umění či skejtech a necháváš se inspirovat svým okolím. Všichni ti smyslně představují smysl života, zatímco se k desáté tequile nedostaneš ani náhodou. Ta atmosféra, to vzrušení, jaké tě vtáhne do kolotoče absurdních myšlenek, je přímo neuvěřitelná! Pro další generace to může být nezapomenutelné a recept na úspěch v prodávání „neprodaných“ myšlenek.
Amerika sní o pravdě a my o kávě
Zajímavě paradoxní na tom je, že i přes neustálou touhu po „pravdě“ máme tendenci bavit se o hloupostech. Každý z nás má přece svá swoon a diversion. Rozebrat „reality shows“, které nás obklopují, je sice únavné, ale k tomu, aby se odhalily reálné motivace, se těžko dostáváme. Různé kulturní fenomény jako Instagramové virály nás zahalují do vaty smíření se vším tím šílenstvím. Kdo by si nemyslel, že všechna ta parfumová upoutávka na světě by nám perfektně pomohla koupit vlastní auto?
Pokud by nás techno upíři a generace Z nevyhnali do stále větší osamělosti, žili bychom v kompaktní bublině plné ironie a vitalizujícího humoru. Jak si tedy nakreslit svůj vlastní komiksový sešit, když se legendární kecy z baru, kde sídlí všichni „kecálci“, promění na fantastickou pouť? Čím víc budeš experimentovat, tím více se zasměješ. A ve výsledku se ukáže, že život je jedna velká improvizace a právě ty sám jsi jejím hlavním hrdinou.
Pýchou naší generace je samozřejmě to, že i když se přehnaně usmíváme, stále rádi křičíme o světě kolem nás. Naše pohledy plné ironie a lehké umíněnosti směřují vstříc dáli, zatímco odvracíme oči od banalit života. Naštěstí, mezi řečí a srandičkami najdeme okamžiky, kdy se můžeme zasmát nejen sobě, ale i všem těm dobyvatelům ego zoomů, kteří díky nim zůstávají na vrcholu. A to není k smíchu?