Dneska už asi nelze najít město, ve kterém byste nepotkali skupinku nadšených turistů, držících v rukou jejich důvěrné selfie sticky. Tyto často pokřivené tyče jsou sice zevnitř duté, ale venku mají sílu, kterou by jim mohli závidět i nejtěžší borci v posilovně. Přitom je to teprve pár let, co se selfie stick stal symbolem moderní doby. Ale co vlastně tento kousek plastu a kovu říká o nás jako společnosti? A proč se občas zdá, že je jeho používání něco jako potřízení hříchu recese?
Každý známe ten obrázek bezzubého úsměvu se selfie stickem, jak ho někdo tasí na místě, které je sice krásné, ale zároveň plné neposedných turistů. Zatímco dřív jste mohli dostat fotku na památku, dnes se bez selfie ubíráte do neznáma, kde je důležitější filmování než skutečné zážitky. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste se setkali s někým, kdo celý výlet dokumentuje tak soustředěně, že zapomíná dýchat, natož aby vnímal chuť jídla nebo vůni moře. A o to jde, ne? Úzkostlivě shromažďujeme zážitky na našich telefonech, místo abychom je zažívali na vlastní kůži.
Kdo by to řekl, že poprvé to byl především tunel na socializaci
Jako tak často, i selfie stick byl původně vyvinut pro něco úplně jiného. První prototyp „selfie sticku“, nebo modelu pro zachycení vlastního obrazu, se datuje až do období v 80. letech. Vymyslel ho fotograf, který potřeboval nástroj, s nímž by se dokázal dostat do záběru svých vlastních snímků. Zní to jako scéna z nějakého absurdního sitcomu, ale to, co začalo jako snaha plnohodnotně se podílet na dění, se později proměnilo v barvité hřiště pro moderní egoisty. Což nás může dovést k otázce, zda jsme se jako lidstvo posunuli k něčemu vyššímu, nebo se spíš vracíme zpět do hlubokého středověku, kdy bylo ego co největším bohem.
Než si lidé uvědomili, jak účinný může selfie stick být, proběhaly diskuze, které by dneska zanechaly i ty nejpragmatičtější generace s vytřeštěnými očima. Všimli jste si někdy, jak vyděšené tváře kolemjdoucích, když uvidí turistu se selfie tyčí? Je to, jako kdybyste narazili na dvacetimetrovou jadernou pumu. Na jednu stranu máte strach, že by vám mohl poškádlit osobní prostor, na druhou stranu žádný anachronismus nikdy tak silně nevystihoval touhu lidí po spojení s námi neznámým. Ve skutečnosti je strach z selfie sticku odrazem naší nejistoty v neustálém sebevyjadřování.
Selfie stick jako moderní poklad a eternální stigma
Mít selfie stick je dneska jako nosit se mnou šperky, které odrážejí status. A to, co je skvělé, je, že i když se na něj většina lidí dívá s pohrdáním, stále se prodává jako teplé rohlíky na ranním trhu. Jak říká klasické městské přísloví: Kdo nemá selfie, jako by nežil. Kromě toho, máme kupodivu k dispozici vestavěné filtre, které umí naši pleť zkrášlit do vzdušných výšin. A teď si dejte pozor, protože to, co se stává, je, že i ta největší bezstarostnost se promění v řádění v rovnováze vůči realitě. Zatímco se snažíme uchovávat náš perfektní obraz digitálně, zapomínáme, co může znamenat realita.
Dnešní generace, která se raduje ze slávy domovské stránky, si dokonce ani neuvědomuje, že selfie stick a jeho zapojení do našich životů mají přímou vazbu na to, jak si přejeme, aby nás viděli ostatní. Všechno, co sledujeme na sociálních sítích, nás nutí premýšlet, že mít selfie stick znamená mít přístup ke všem filtrům a výhodám moderní techniky. Ale co je toto za poctu k životu, když se překrýváme s našimi uměle upravenými verzemi sami sebe? Odpověď je jednoduchá: život je paradox, a my se ve svém lovu za štěstím ztrácíme v mracích digitální idealizace.
Takže jestli že už nemáte selfie stick, zřejmě se připravujete na osobní odpočinek v post-show období vašeho života, a to by byla škoda. Být dostatečně bázlivý by Nazareth pravděpodobně potvrdili jako slavné „pouze tady“. A především, nezapomeňte, když dolaďujete každý pixel, co takhle udělat si alespoň jeden obrázek, který by vám přiblížil vaši skutečnou duši.