V naší uspěchané společnosti, kde je každý druhý expert na vše možné, se slýchají názory, které sahají od nejhlubší moudrosti po naprosté blbosti. Zatímco yuppies se snaží žít naplno a boomers nostalgicky vzpomínají na „staré dobré časy“, je pravdou, že každý z nás má občas potřebu pronést něco úplně mimo. Co kdybychom se na tyto řeči zaměřili a prozkoumali, proč je vlastně tak rádi posloucháme, i když víme, že většina z toho jsou jen balastní kecy?
Kecy jako umění komunikace
Můžeme se zamyslet nad tím, zda jsou kecy skutečně tak bezcenné, jak se na první pohled zdá. V mnoha společenských kontextech fungují jako způsob, jak prolomit ledy. Někdy je potřeba říct něco absurdního, aby se uvolnila atmosféra. Fakt, že lidé tráví hodiny debatováním o tom, zda je lepší pizza hawaii nebo margarita, naznačuje, že jde o něco víc než jen jídlo. Dává to lidem příležitost k interakci, sdílení vlastních názorů a politování „pizzy s ananasem“, i když ji ve skutečnosti nekonzumují. Odborníci se dokonce shodují, že míra plačících a smějících se u stolu s pizzou je úměrná množství pití, které během večera konzumujeme. Takže, pokud plánujete pozvat přátele na pizzu, mějte na paměti, že kecy se počítají jako součást jídla.
Tento jev je známý jako „sociální trávení“, kdy se z konverzace vytváří jakási chuťová kořeněnost večera. Zajímavé však je, že nedostatek vzrušení v životě a povrchní vztahy vytvářejí prostor pro blábolení. Což, buďme upřímní, je v některých ohledech značně děsivé. Vždyť, jak můžete posoudit, zda váš „druhný“ kolega, co celé hodiny mluví o svých zážitcích v IKEA, je ve skutečnosti magickým kojencem, nebo jen nudným chlapíkem, který vymýšlí staré, otřepané historky, aby vás dostal do debaty o tom, kdo má lepší uspořádání sklepa?
Umění kecat správně
Důležité je však umění kecat. Nejde jen o to, co říkáte, ale i jak to říkáte. Správný humor a mock-up vašeho přístupu mohou mít za následek, že se trapný moment přetransformuje v nezapomenutelnou historku. Můžeme například hovořit o tom, jaké by to bylo, kdybychom si na večírku mezi drinky vyměnili zkušenosti ohledně různých typů piva a žen… Tedy, pardon, lidí, co se cpou ke stolu, ačkoliv už měli dávno odejít. Poté se do diskuse dostanou neodbytní otazníky: Je pivo lepší než víno? Jaký je váš oblíbený bar? A máte nějaké „alfasama“ příběhy, které jste slyšeli na „veřejném šprochání“? Takové otázky nás nutí se do toho zapojit, i když ve skutečnosti nemáme vůbec žádné znalosti o pivu.
Okořeňování života těmito rozhovory nás však také nutí přehodnotit, co smějeme a co ne. Je jasné, že každý má svou „kecací“ zónu, kde hloupé poznámky a nesmyslné názory bují až za hranici zdravého rozumu. A i když většinou víme, že se nejedná o nic konstruktivního, musíme se smířit s tím, že to je vlastně zábava. Kdo by se také nepobavil nad tím, jaký je mezi námi rozdíl, když se bavíme o „kecajících“ vzorech?
V konečném důsledku, co si z toho vezmeme? Naše kecy jsou odrazem našich osobností, našich životů, a možná nám pomáhají sjednotit naše myšlení a prožitek s druhými. Ačkoliv se to může zdát jako snůška nesmyslů, bez keců by byl náš svět daleko nudnější. Proto my, ať už jsme jakkoliv „plácající“, pijeme s úsměvem na rtech a čekáme na další věc, kterou nám život přichystá.