Žijeme v době, kdy je nejnovější trendy poslouchat podcasty o tom, jak se dostat z kanceláře do tryskového života, i když většina z nás nedokáže ani sledovat vlastní myšlenky. Zaměstnaní sedíme v moderních open space, drinkujeme latte s dolními dveřmi, zatímco se nám v hlavě honí otázky, zda je lepší vzít si dovolenou na Bali, nebo dojet na chatu našich rodičů. Ačkoli nám kolegové rádi podsouvají odposlouchané citáty motivátorů, proč máme vlastně toužit po tom, co nazýváme „úspěšným životem“? Pojďme se na to podívat blíž, protože nic není tak, jak se na první pohled zdá.
Převrácená pyramida hodnot
Zatímco dřív byla solidní zaměstnanecká pozice něco, co si lidé budovali celá desetiletí, dnes jsme na sebe naroubováni jako LEGO kostičky – odděleně a s určitým odpojením. Ať už to berete jako převrat v přístupu k práci nebo jako příležitost předvést se na Instagramu, realita je brutální: Žijeme v zemi, kde je pracovní etika redukována na občasné sledování TikToků pro inspiraci. Zajímavé je, že podle průzkumů se čím dál víc lidí cítí v práci nespokojeně, přičemž jen polovina z nich má reálný plán, jak na to. Což je parádní – počítají s vizí, ale promarní čas čuměním do displejů.
Kde se tedy vzala myšlenka „carpe diem“ týkající se masové kultury? Odpověď je prostá: žijeme ve společnosti, která si dala za úkol zajišťovat bláznivo efektivní profit v kombinaci s neustálým stresem. Ničíme si tím kreativitu a zdravé vztahy. Pracovní prostředí připomíná spíše gladiátorskou arénu, kde jsme zavaleni výkonnostními ukazateli a “musím to stihnout”. Jakoby nám náš šéf neustále říkal: „Ano, je to docela hezké, co děláte, ale víte, co by dodalo šťávu? Kdybyste na tom dřeli jako blázni!“
Kdo si zahraje s nebem?
Nicméně jedno zajímavé zjištění se objevilo nedávno – studie ukázala, že lidé, kteří se svou práci vyloženě nespokojeni, se častěji rozhodují vyzkoušet zcela nové obory. Ironií je, že drtivá většina z nich končí v oblastech, které jsou spjaté s kreativním vyžitím, a tak vlastně místo zanechání brutálního pracovního stylu klesají zpět do pasivního či kreativního kolotoče, ale s jednou důležitou nuancí: tentokrát si užívají jinou formu “závislosti”. Jak říká klasické městské rčení: „Život je příliš krátký na to, abychom se neshodli s tím, co děláme a kdo jsme“.
Skoro se zdá, že bez ohledu na to, jak moc se snažíme uniknout šroubovicím našich šéfů, nakonec vracíme zpět do situací, které se zaměňují za morální striptýz. Myšlenka překonání nějakých „ohraničení“ se tak ve skutečnosti mění ve snahu dobývat vnitřní monstra a prodávat svoji duši v něčem, co nás jen ochotně vyžere. Je to jako honba za vagabundem uspokojením, které však, jakmile ho získáme, v sobě skrývá spoustu frustrujících návyků a tenze.
A tak jsme tu, stojíme na tepelné mapě moderního chaosu. V jednom sledu skáčeme mezi touhou po ideálním work-life balance a potlačovaným nutkáním vyplnit si život věcmi, které nás neohrožují a přitom nám dodávají množství pohody. Možná bychom se měli naučit pučtovat s Nefritovým drakem, který představuje naši životní energii a sebevědomí, alespoň abychom se v tom bazénu s háčky a ploutvemi neztratili úplně.
A tak se osvědčuje jedno – když chytíme ten správný rytmus, poté odpoutaně tancujeme. Takový je život, ve kterém se musíme akorát naučit nosit hravé bláznivosti s vámi a smečovat je s taškami plnými strapců a nadhledem. Jak to tak vypadá, brána k přirozené radosti je v podstatě ve funkčním nastavení naštěstí řízená humorem.