Žijeme v době, kdy se rozpravy o věcech zdánlivě banálních stávají výsostnými uměleckými díly. Vždyť kdo by nechtěl uspět v moderním světě, kde se z prázdných frází a odfláknutých komentářů stává odrazový můstek do galerií slávy? Čím více se snažíme být vážní a komplexní, tím více zapadáme do stereotypu. Proto je důležité oslavovat lehkost slova a schopnost umět mluvit i o ničem s grácií, jak by řekl kdokoli z černobílého filmu.
Pohled do kuchyně keců
Zajímavým faktem je, že vědci prokázali, že průměrný dospělý člověk stráví v průměru čtyři hodiny týdně konverzací o naprosto banálních tématech. To bychom mohli považovat za ztrátu času, nebo přímo hazardování se svým mentálním zdravím, ale věřte, že tyto chvíle nám pomáhají utvářet naše sociální vazby. Ano, povídání o počasí nebo o tom, co měl soused k obědu, je v podstatě žádný straf, ale zároveň to vytváří prostor pro sounáležitost. A to je klíčové v každém publiku, ať už jsme yuppies, boomers nebo ti, co „zachytávají“ každý moment jako by to byla InstaStory.
Spousta lidí se potýká s otázkami identity a osamocenosti, zatímco dávají do jednoho pytle kvantum teoretických a filozofických debat. Ale co když bychom se na to podívali z jiného úhlu? Mluvení o „kecích“ může být dokonce i terapeutické. Je to jakási forma katarze, jež nám umožňuje odložit těžkosti těch důležitějších témat a užít si bláznivé vtipy, které dělají svět o něco snesitelnější. Zkuste se někdy věnovat právě takovým diskuzím – možná najdete zlatou žílu podivuhodnosti uprostřed šedi každodenní existence.
Srovnání se světovými lídry v kecání
Když se podíváte na politickou scénu, máte pocit, že se nám světoví vůdci místo diskusí o globálních problémech věnují přímořským ah-ah fazolkám a nabídkám drahých jachet. Nemusíte být geniální masér duševních svalů, abyste pochopili, že takové bullshitové bláboly jsou vynuceným zlem, které přináší pohled na zcela nový rozměr konverzace. Nedávno jsem zaslechl, jak jeden známý politik se hrdě chlubil, že jeho ideálním dnem by bylo „kecat o kocovině po útěše burgeru z fastfoodu“. Až si vzpomenete na tuto slavnostní pravdu, zkusíte to i vy, že? Komunikace se stává divokým tancem s lehkostí, nevážností a vtipem.
Zkuste vzít pravý absurdismus za vděk a neskrývat se za úzkoprsé banality. Slova mají moc, a nám se dostává do patníku jakási pohádka. Všichni my, co se snažíme žít „tu a teď“, bychom měli mluvit o nesmyslech jako o umění. To, co dříve vnímali jako banalitu, se dnes stává zdrojem inspirovaného prozření ve společnosti plné duchaplného přemýšlení.
Užijte si to!
Na závěr vám chci říct, neberte se příliš vážně. Ten moment, když se dostanete do trapného, ale smysluplného kecání o tom, proč je neúspěšná snaha o perfektní cappuccino skvělým tématem na povídání, je tím pravým kořením života. Pozorujte, jak slova vytvářejí obrazy, smích vznáší atmosféru a opravdové přátelství se rodí z nečekaných debat. Kdybyste se dostali do situace, kde se to dá otočit ve váš prospěch, neváhejte a zařaďte se zpět do hry slov. Každý malý moment je cenný, tak ho narvěte do srdečného, i když absurdního konverzačního plátna. Buďte umělci svých vlastních keců.