V dnešním světě, kde je většina komunikace zahalena do hradby hashtagů a vysoce stylizovaných meme, je umění vyjadřovat svůj názor víc než kdy jindy vzácnými vlohami. Nebudeme si nalhávat – každý má na jazyku něco, co si zaslouží zaznít. Nicméně, když je každodenní diskuze přetvořená v soutěž o nejvtipnější nebo nejprovokativnější poznámku, stává se z toho hotový cirkus. Je až alarmující, kolik názorů se vytrácí v záplavě hovadin, které dnes známe jako „kecy“. Co s tím?
Věděli jste, že v průměru každý z nás slyší nebo přečte až 300 „keců“ denně? Ať už se jedná o posty na sociálních sítích, nudné konverzace ve frontě na kávu nebo moudré kecy z večerního pubu, je kolem nás spousta zvuků, které se zdají být relevantní, ale nakonec nás někdy jen znudí k smrti. Ironií je, že právě tyto směšné výpovědi nám v průběhu času poskytují spoustu zábavy, ať už se toho účastníme, nebo se na tom podílíme. A co je zajímavější, mnohdy jsou to právě pomluvy, povzdechy a hyperbolizované pravdy, co spojují lidi dohromady.
Kecy jako nový jazyk
Ač to zní jako ironie, „kecy“ se v poslední době proměnily v jazyk samy o sobě. Na jeho hlásání stačí vyplněná sklenice něčeho dobrého a dobrá parta přátel. Například, slovo „nechci kecat“ se mohlo původně zdát jako fráze s nulovým obsahem, ale nyní je to vstupenka do dlouhých debat s většinou odpovědí jako „no, já si teda čím dál víc myslím, že…“. Esenciální je, jak si s takovými promluvami každodenní život obohacujeme, spojujeme se a najednou můžeme mít pocit, že svět jde lepšími cestami.
Nejzábavnější částí na „kecání“ je, že většina lidí nesnižuje vlastní hodnotu tím, že se snaží vyjádřit svoje myšlenky. Naopak, články a příspěvky, které se snaží být zábavné a velmi často klamavě chytré, mnoha lidem doslova zvedají ego. A jak se říká, ego je jako bublina – vzrůstající tlak jí může přetlačit a najednou je tu kudrnatá blob, která se nemůže udržet na vodě. Kdo by ale stresoval? Důležité je umět si z toho udělat srandu.
Umění improvizace v mezích slušnosti
Pojďme se na chvíli zastavit u zajímavého paradoxu – jakmile se dostanete do situace, kdy je potřeba reagovat, málokdy víte, co říct. To je italská ruleta sociálních setkání, a ještě k tomu cz-brands stylem. Jen si představte, jak se v hlavě honí tisíce myšlenek a vy se snažíte vybrat tu jedinou, která nezní jako výstřel do tmy. A pak, když se odvážíte promluvit, místo abyste použili svou vlastní hlavu, vypadne z vás něco, co zavání klíšé, pokrytectvím nebo dokonce špatně přeloženým anglickým vtipem. No jo, tady je to jedno – protože v konečném důsledku se smích jeví jako univerzální jazyk.
To, že vše se odehrává v rámci fantasmagorických sdílení z internetu a reality TV, ještě neznamená, že bychom měli „kecy“ brát na lehkou váhu. Jsou jak okna do duše mluvčího – ukazují manýry, zájmy, ale i nezdary. A někdy je to mezi tím pár skvělých vtipných poznámek, které nás sjednocují a spojují v tomto chaotickém tanci. Takže buďme odvážní a přijměme ten krásný zmatený svět, ve kterém žijeme – díky kecům se totiž zapojujeme do diskuze, i kdyby to mělo vypadat jako holá absurdita.
Kdo ví, třeba to nakonec určí, jestli přežijeme v dnešní přeplněné informační džungli nebo v kolapsu „keců“ propadneme. Tak přijměme své vnitřní optimisty, hrňme se do nové konverzace a šířme tu radost z blbostí, co nás ale na konci dne činí lidmi. Protože v tom chaosu čeho se dožíváme najednou, najdeme společně smysl.