Život je jako zlatý hřebík, co pokřikujete na zakrváceném výstavišti i s lahvovým pivem v ruce. Všichni víme, že pravé umění leží mezi játry a žaludkem, a dnes vám v tomto honosném komentáři přináším příběh jednoho průměrného kluka, který se dostal do situace, jež by mohla rozesmát i kamenného muže. Mluvit dnes budeme o improvizaci a umění přetvořit nepřízeň osudu na špičkovou zábavu bez jakékoli cenzury. A víte co? Ta debilní náhoda se někdy změní v mistrovské dílo.
Od piva k geniálnímu nápadu
Jednoho podvečera se Pepa, náš hrdina, vracel domů z polední kalby. Bylo mu jasné, že čelí kruté pravdě: bez piva se mu nedostane inspirace k tomu, aby večer strávil smysluplně. Zanedlouho se ve své kuchyni ocitl s udrženým pivem v jedné ruce a mírně prohnilým hermelínem v druhé. Úplně ho totiž opustila snaha o zdravou výživu, a kdo by se s tím zabýval, když je doslova na pokraji propasti? A tak dnes večer se Pepa rozhodl, že místo plné ledničky jako jiní, vytlačí své myšlenky přímo za studený krém na sušenky. Nápad mu učaroval do té míry, že se rozhodl vystoupit z komfortní zóny a naplnit večerní chvilky tak, jak to dělají lidé se stylem.
Hrozí vám teď otázka, co se stalo dál? Zrovna když se do hermelínu vorala zasněná myšlenka, osvítilo ho. Vždyť není nic jednoduššího než vystavit se umění improvizace a trénovat své scenáristické nadání přímo v kuchyni! Jako moudrý moudrý muž říká: „Život je pouze improvizací – je na tobě, jakou roli si vybereš.“ Ten večer, s pivem po ruce, Pepa napsal scénář k novému životu, v němž hrál hlavní roli absurdního hrdiny.
Nepředvídatelnost života
Je až fascinující, jak se jeden impulz může proměnit v celou smršť překvapení. Melodie starých kapel z rádia šířila v jeho bytě tu pravou atmosféru jako příjemné houby po dešti. Pepa se rozhodl zahrát si na režiséra, přičemž hermelín mu kontrastoval jako herecký partner, který nemá co ztratit. Rozhodl se zprostředkovat vtipnou scénu, v níž se pokusil naučit hermelín mluvit, a to vedlo k situacím, které by mohly inspirovat i Tarantina.
Na konci „představení” Pepa zjistil, že žít to, co mu srdce velí – improvizace, humor a kapka absurdity – mu dodává pocit štěstí. Jeho úpolné snažení z smradlavého sýra se přetavilo v zážitek, který už nikdy nezapomene. Vzpomínky na tenhle bizarní večer v něm zanechaly stopy, které mu později v životě ukázaly, co oznámil hrdě zcela jasně a s grácií: „Humor je klíčem ve dveřích do neznámého.”
Když se Pepa s přáteli později setkal u piva, podělil se o historku o své improvizaci s hermelínem. Kamarádi se smáli tak, že se málem dusili. Občas si kladli otázku, zda je Pepa víc umělec nebo prostě dement, avšak přesně to je krása světa. O to jde. Tomu se říká „žít naplno”. A tak, drahé duše, pamatujte, že životní improvizace je na prvním místě, a přesto není ani zdaleka tak složitá, jak bychom se mohli domnívat.