Žijeme v době, kdy je mít „life goals“ a „hustle culture“ způsob, jak se vyrovnat s tlakem moderního světa. Lidé, ať už patří do generace boomers, nebo jsou mladí yuppies, mají společného víc, než si možná uvědomují. Všichni si totiž nevědomky hrají na úniky od reality, ať už se to projevuje v drahých vínech, víkendových výletech, nebo svůdných aplikacích na zlepšení produktivity. Kdo by nepotřeboval cíle, že jo? Ale co když je to celé jen jakýsi podivný cirkus, ze kterého se snažíme uniknout, zatímco divadelní hru režisérsky dirigujeme sami?
Všechno je to jen pohodlný blud
Osobní rozvoj a sebereflexe se staly synonymy pro různé formy úniku. Najít si smysl života v kariéře je asi tak inovativní jako milování s vlastními ponožkami. Zajímavý fakt: Vědci zjistili, že lidé, kteří pravidelně tráví čas na sociálních sítích, mají tendenci hodnotit svůj život hůře než ti, kdo k nim přistupují s rezervou. Takže vlastně, čím víc se snažíte vypadat skvěle na Instagramu, tím víc jste ve skutečnosti ztracení. Jak parádní ironie, co? Samospolečnost je sice klobáska, ale zrovna tak vám může zkysnout v žaludku.
Každý ví, že „carpe diem“ je heslo, které patří našim bezstarostnějším dnům, ale kdo si vlastně skutečně užívá? Oproti prahu bolesti tak mnozí hrají na snoubení práce a zábavy, aniž by si uvědomili, že se vlastně stávají svědky vlastní absurditě. Proboha, kolikrát si během týdne řeknete, že už je na čas se na něco vykašlat a jít si užít život? A pak sedíte v kanceláři s kávou místo vína a vlakem místo letadla, zatímco se vzpomínky na „ten skvělý víkend“ ztrácejí v zapomnění.
Co když je to všechno trochu jinak?
Možná máme celou tu hru špatně. Co kdybychom se místo honění za přeludným úspěchem začali soustředit na to, co skutečně chceme? Zní to jednoduše, ale kdo se toho houfu vydařených kariéristů na vrcholu prvního úspěchu vůbec odváží? Každý máme nějaké sny. Zatímco jedni touží po stabilním vztahu, jiní sní o tom, jak minulou noc strávili s kocourkem a domácím pivem, ne o tom, že se prodrali firmou s plánem na expanze do Číny.
Jasně, chápu. Parafrázování je fajn, ale najít se prostřednictvím binárního přístupu k životu je zábavné maximálně tak, jak chutná špatně udělané pivo. V honbě za štěstím zapomínáme, že na něj se dostat je vskutku výletem do sebe sama — a možná, že lepší je zkrátka akceptovat, že nějaké nuterné úmluvy nikdy nevyjdou. Všichni chceme být šťastní, ale co když šťastně žít vůbec nezávisí na tom, co si všichni okolo nás myslí?
Teď si možná říkáte, kde jsem vlastně chtěl skončit. Odpověď je přeci jasná – uprostřed městských parků, s pár dranky v kapse a smíchem v uších. Tak na co ještě čekáte? Zavalte se tou pravou absurdní skutečností, vítejte v chaosu a zkuste na chvíli zapomenout na ty neexistující plány. Život je moc krátký na to, abychom se pořád snažili vypadat jako mistři světa, když vlastně můžeme hrát na dobře znějící akustické kytary v zapadlé hospůdce. Tak vítejte do reálů, kde se humor mísí se šílenstvím a všechny cesty vedou tam, kam byste to nikdy nečekali.