Procrastinace. Dnešní moderní zločin. Je to umění vyhnout se tomu, co je třeba udělat, ačkoli to, co děláte místo toho, ve většině případů nemá ani ten nejnutnější smysl. V dnešní době, kdy nás od rána do večera bombardují notifikace, videa s koťaty a množství různých filtrů na sociálních sítích, se zdá, že je procrastinace novým normálem. A než se nadějete, hodiny vám prolétnou mezi prsty, zatímco vy sledujete, jak někdo vaří v úpravě, kterou nikdy nezkusíte.
Když hovoříme o procrastinaci, vynořuje se otázka – je to náš nový životní styl, nebo pouhá neschopnost světa se s úkoly šublištět? Vědecké studie ukazují, že předmět této lenosti s námi byl od nepaměti, ale teď má moderní technologie silný vliv na naši motivaci. Podle jednoho překvapivého výzkumu, který byl proveden na univerzitě, se ukázalo, že průměrný člověk stráví na sociálních médiích až 2,5 hodiny denně. To by mělo stačit na napsání románu, vyvstává ale otázka: Kdo by z toho měl radost?
Digitální doba a naše zklamání
Jak to můžeme popsat? Když se podíváte na historii procrastinace, tahle aktivita se vyvinula z mlčícího protestu proti povinnostem na hlavu všech obává. Jo, dříve jste se mohli utápět v knížkách, hrát na klavír nebo maximálně tak ležet na gauči a snít o dalekých zemích, zatímco dneska stačí pár kliknutí a máte bytostně zmáknutou zábavu. A to hned v několika podobách. V televizi se kdysi běžně vysílaly filmy dlouhé několik hodin, které vás držely v napětí, teď je každý pátý člověk zoufale lapající po dechu, když se mu nedaří přepínat mezi epizodami. To je zatracená ironie pokroku.
Na jednu stranu je fajn, že si můžeme pohodlně lehnout na pohovku s naším smartphonem a sledovat jakýsi online bláboler, ale na druhou stranu se ze slastné chvíle proměňuje v jakousi digitální past, ze které vůbec necítíme nutnost uniknout. Spousta influencerů nám nonšalantně ukazuje, jak jako „digital nomádi“ ztrácí na produktivitě, ale uhádněte co? Nikomu z námi nevadí, když blafujete o tom, kolik toho zvládnete za den – když to totiž děláte na pláži, v havajských šortkách a s drinkem v ruce.
Umění říkat „ne“ obsesi výkonu
Naše kultura je plná těch, kteří se za svojí neschopnost vyrovnat se zátěží snaží skrýt. Říká se, že generace před námi byla zaměřena na výkon, zatímco my se marně snažíme balancovat mezi odpočinkem a produktem „pomalu brunchu“. Taková skomírající kombinace nás postaví na vlastního tygra, kterému jsme se rozhodli nepřiznat, že mu přeskočil tipec. Všichni jsme viděli, jak se i ti nejúspěšnější s tímto uměním vyrovnávají tak, že odvádí od práce pozornost úplně na jiné plochy.
Naše eskapistické tendence kvete jako houby po dešti. Dokonce i si nejde nic nového vymýšlet, když každý z nás utíká do virtuálních hlubin, mnozí lidé začínají zaměňovat hodnocení jedné písničky za publikování excelovských tabulek. Ale co když se na to podíváte z jiného úhlu? Co když je procrastinace subtilní umění? Co když se místo toho, abychom se bili v prsa a snažili se lovit efektivitu, zaměříme na to, co opravdu máme rádi? Možná je v tom kráse trochu anarchie.
Žijeme totiž ve světě, kde se nátlak na produktivitu stává hrozbou. Tak si místo nervozity, která nás chce zahnat do kouta, zkuste říct „ne“. Nezřízeně se trhnout a užít si čas zaslouženě. Někdy je v pohodě nic nedělat. Prostě ležet, mluvit s přáteli, a nevnucovat si ten urputný výkon. Možná takový plán nezní jako vynalézání tabletu, ale v rámci krutého kompromisu to může být ten pravý krok k tomu, jak naší procrastinaci přetvořit z břemene na alternativní způsob jak žít.