Perex: Když jsem se rozhodl strávit týden bez připojení k internetu, myslel jsem, že jdu na jistou cestu do světa chaosu a pasivní agresivity. Opustit Facebook plný fotek šťastných lidí ve fitku a výletů na Bora Bora byl sice krok do neznáma, ale přinesl mi nečekané poznání, které by zaplnilo i deset článků o minimalismu a duchovním rozvoji.
Myslel jsem, že bez připojení k síti budu jako ryba bez vody, ovšem omyl! Na druhý den po odpojení jsem si uvědomil, že mi příroda okolo bytu dává víc lásky než tisíc statusů na Instagramu. Moji sousedé, skvělí týpci z devátého patra, se rozhodli uspořádat mikropárty, kde zouté šampaňské za zážitky z opravdového života. Casual talk o tom, co neuvidíme jako profily, ale naopak co uvidíme osobně, bylo tak osvěžující, že se mi chvíli zdálo, že jsem spadl do romantického sci-fi z devadesátek.
Wi-Fi detox, nebo smysluplná krize?
Od chvíle, kdy jsem se zbavil digitálního pouta, zažil jsem paradoxní situace. Bez nekonečných scrollů na sociálních sítích se rozvinula má kreativita. Začal jsem malovat na plátno, ačkoliv většinou pastelky končily na obrázcích, které nevypadaly jako Picasso, ale spíše jako kříženec mezi pohlavním životem krávy a opice. Každý tah štětce mě však naplňoval pocitem svobody, zaslouženého klidu a také surrealistického humoru, který bych nečekal.
Další překvapení přišlo, když jsem zjistil, že některé služby v okolí se ponořily do abnormálního stavu. Restauranteři zřejmě také pocítili absenci hashtagů na Instagramu a začali se zaměřovat na opravdovou gastronomii spíše než na dekorativní misky s květinami, které nemůžete jíst. Objednání jídla už nepůsobilo jako rituál na uvaření oběda, ale stalo se událostí, která vyžadovala vděčné úsměvy a sdílení momentů, což je tak pitomé, až je to nádherné.
Symfónie bez signálu
Měl jsem také více času na procházky. Zjistil jsem, že ulice města, které jsem viděl vždy z okna autobusu, mají svá tajemství. Místo nudných sériových domovů a dopravních špiček jsem objevoval místní kavárny, které servírují latte s takovým nasazením, že mám pocit, že barista má doktorát v chemii. Když si člověk dá čas a energii na to, aby vyzkoušel místní chutě, zjistí, že potká také lidi odlišné od těch, které by potkal na Tinderu. Ano, je možné, že se zde prodává i romantika, ale s troškou víc autentičnosti a méně pixelů.
Teď jsem tady, na konci svého neplánovaného experimentu a cítím se jako nová verze sebe sama. Beze sporu, visí mi vedle hlavy milion notifikací a digitálních povinností, ale moje vize se přetvořily do živějších obrazů. Nakonec, kdo by potřeboval TikTok, když světem můžete kráčet až k nebi, broméno a bez filtrů? Možná to chce jen málo výchovy, trochu odvahy a špetku chuti žít bez možnosti okamžité reakce.
Myslím, že svět bez Wi-Fi mě přesvědčil, že každá chvilka života má svůj smysl. Važme si dobrých kávy, fascinujících lidí, chaotických momentů a všeho, co nás nenechá klidnými. Teď vím, že svoboda není závislost na signálu, ale ta úžasná síla, která nám dává možnost odpoutat se od mobilů a vrátit se zpět do života. Ať už se utopíte v GPS, nebo se vrátíte k mapám, nezapomeňte, že nejlepší zážitek zůstává vždy offline.