Když jsem se jednoho slunečného odpoledne, po hektické týdenní rutinně zaplavené prací a povinnostmi, rozhodl vyrazit s cílem prostě na chvíli vypnout, netušil jsem, jaký kurz osobního rozvoje a pohledu na život mě čeká. V parku, který má své kouzlo a bohatou historii, jsem potkal bezdomovce. Na první pohled vypadal jako každý jiný. Tedy, zatímco většina z nás šla za svými pracovními povinnostmi, on se zdál být mistrem svého času. To mě přivedlo k myšlence, že možná on ví něco víc než drtivá většina z nás.
Životní lekce z ulice
Bezdomovec, kterého jsem později pojmenoval „Kouzelník“, měl v sobě něco neuchopitelného. Posedával na lavičce s pohledem upřeným na oblohu, jako by sledoval nekonečný proud myšlenek. Mezitím se kolem něj procházeli lidé se sluchátky v uších, telefonujícím kamarádům a s večeřemi na to-go v rukou. Až teprve když jsem si přisedl a začal se s ním bavit, uvědomil jsem si, že má o životě co říct. První moudrost, kterou mi sdělil, byla, že svoboda není vždy něčím pozitivním. Říkal, že když máte máloco, nemusíte se starat o hmotné statky, a přesto cítíte tlak společnosti, abyste se přizpůsobili. Zní to šíleně, ale v tomhle chaosu jsem našel kus víc než jen pravdy.
Záhy mě zaujal fakt, že podle statistik, více než 70 % bezdomovců má zaměnitelné životní příběhy — většina z nich nebyla vždy v těžkých časech. Anebo, že za každou osobou bez domova je obvykle nějaká neslyšená tragédie, která je vyhnala na okraj společnosti. Kdo by to byl řekl, že i člověk s prázdnou kapsou může mít tak obohacující pohled na svět? Ať už se to mělo podle normativních předpisů nebo městských pravidel, na ulici se život nehodnotí podle platu, ale podle pravidel, které si člověk nastavil v hlavě. Tak nějak mi došlo, že v tom parku jsem potkal nejen bezdomovce, ale také učitele.
Oprava myšlenkových schémat
Zatímco jsem poslouchal jeho příběhy, uvědomoval jsem si, že to, co jsem dosud považoval za životní zklamání, on viděl jinak. Byl to mistr v umění přicházet s alternativními způsoby, jak se dívat na svět. Například, říkal mi, jak si dokázal užít i ten nejmenší kousek života, třeba když mu spadla píseň z nebe. Člověk si totiž většinou neužívá to, co má, protože se soustředí na to, co mu chybí. Výlet na ukradených chvílích je víc než jen výlet, je to příležitost. Policie mu často říkala, aby se odtáhl, ale on vždy říkal, že „odtáhnout se“ neznamená zavřít se do ulity a přestat žít.
Jak si tak s „Kouzelníkem“ povídám, je mi jasné, že jen málo lidí má v sobě odvahu žít konečně v přítomnosti, nemluvě o tom, že se zbaví stresu a strachů. V jeho podání se jakýkoli problém vytratil v kouři jako špatně naplněná cigareta. Po mnoha letech se přiznám, že jsem vůbec neměl představu o tom, co je důležité. Rozhodně měla víc hodnoty projevovat vděčnost každý den, než honit se za přepychovými dovolenými nebo drahými nákupy.
A tak jsem odešel z toho parku nejen s úsměvem, ale také s pocitem, že jsem se naučil přístup k životu, který je už dost dávno zapomenutý. Možná bychom měli všichni častěji zavírat oči před stresy a nalézt krásu v obyčejných chvilkách. Ať už je váš život plný prázdných frází nebo úspěchů, nezapomeňte, že nejdůležitější je zakončit den s pocitem, že žijete. A skutečně žít, to je malý zázrak, který se ukrývá v každém z nás.