Cigára jsou víc než pouhopouhý tabák zapletený do papíru; jsou to součásti oslavy, poklesku i pokřivených vojenských rituálů. Vyditelná v rukou těch, kteří chtějí pobavit své okolí či si užít pár chvil na útěše mezi tahy. V této básnické epopeji, kde se kouření stává uměním a zábavou, prozkoumáme, co všechno cigára mohou přinést našim chaotickým životům, a jak se v realitě staly symbolem vzhledem k dnešnímu trendovému smýšlení.
Zajímavostí je, že cigára byla původně považována za magické rostliny. Když kdysi dávno vymýšleli lidé v Americe způsoby, jak se smířit s přírodou, neměli nejmenší tušení, že si tímto zakládají tradici, která přetrvá věky. Historie kouření sahá až do doby staré až tři tisíce let a sahá k mayským a aztéckým civilizacím. Tyto kultury věřily, že kouření tabáku je vstupenka k božstvu, což je dost vzrušující, nemyslíte? Dnes se však spíše potkáváme s yuppies nad vodkou a kolou, místo abychom si drželi střet s božskou mocí.
Cigára jako součást tradice a rebelství
Pohled na cigára se během let neustále měnil. Zatímco naše babičky kouřily s elegancí a ve společnosti, my, chlapci z 21. století, jsme je vzali z luxusních slonovinových krabiček a přetvořili je na cool frázi pod globálními tržními těžítky. V současném městském prostředí se kouření stalo jakýmsi rituálem, při němž se vyměňují názory, myšlenky a dokonce i plány na útěchy v barech a na střešních terasách. Možná jsme rebelové, nebo spíše snílci, kteří hledají jednoduchý plebejský skvost v životě.
Zatímco starší generace se na cigára dívá jako na nástroj relaxace a rozjímání, yuppies mají tendenci přetvářet každý moment v nefalšovanou socializaci. Vychutnávání cigára se stalo něčím jako moderním posilněním pro konverzaci. Kdo z nás si nedal jedno, když mu došlo, jak těžké je dostat z lidí smysluplné slovo? V té chvíli se zapálí s porozuměním, přičemž si člověk šetří onen kýžený moment na rozvzaté vzpomínky.
Cigáře jako terapie pro duši
Cigára a meditace? Proč ne! Naši předkové by se jistě divili, jak jsme schopní změníme kouření na terapeutický proces. Třeba v hořké atmosféře kafíren se kouří vzpomínky jakoby se nekončilo. Každý jednotlivý tah znamená něco jiného, ale celkové vyznění často zůstává stejné. Když už podobnosti mezi zážitkem a cigárem nemohou obratit směrem ke zdraví, alespoň mohou podnítit k činnosti naši duševní pohodu.
Takže si klidně zapalme a užívejme si radostí, které nám takový moment může přinést. Je tu něco surrealistického v tom, jak se horký dým stává součástí takového fascinujícího divadla. Je to příležitost k útěše, k odpočinku od stresu, k domnělému útěše, ať už je nám patnáct nebo padesát. Všichni si zasloužíme chvíli, kdy se sanita nemusí snoubit s etablovanými normami. A tak si na zdraví připijme sklenicí dobrého pití a cigárem v ruce, vždyť v životě musíme něco ochutnat, než se místo ní přesuneme k těm prapodivným myšlenkám.